Co má společného Státní pozemkový úřad a rybníky?
Na Státním pozemkovém úřadu (SPÚ) se setkáváme s problematikou rybníků, resp. nádrží ve dvou případech. Prvním případem jsou pozemkové úpravy a druhým případem je správa majetku s příslušností hospodaření SPÚ. Vývoj problematiky zadržení vody v krajině v pozemkových úpravách, správu a údržbu rybníků SPÚ a zkušenosti z realizací a oprav rybníků nám přiblížil Ing. Jindřich Holínský, vedoucí Oddělení investičních činností při Státním pozemkovém úřadu.
V prvním případě zajišťujeme v rámci pozemkových úprav realizace nových nádrží, a to suchých nebo se stálým nadržením vody. Projektant pozemkové úpravy při zpracování tzv. Plánu společných zařízení (PSZ) na základě různých podkladů jako je například územní plán či různé krajinné studie, požadavky obcí, správců toků, hydrologických údajů apod. navrhne ve vhodném profilu nádrž a následně v návrhu umístění nových pozemků pro ni vytvoří potřebný pozemek. Po schválení pozemkové úpravy a zapsání pozemků do katastru nemovitostí SPÚ zadává rovnou zpracování realizačního projektu. Na základě zákona č. 139/2002 Sb. o pozemkových úpravách je totiž možné upustit od územního řízení, pokud je schválený PSZ. Proto je třeba již při zpracování pozemkové úpravy přistupovat velmi odpovědně k návrhu umístění jednotlivých zařízení. Po získání stavebního povolení vybere SPÚ výběrovým řízením realizační firmu a ta začne se stavbou. Výhodou staveb realizovaných v rámci pozemkových úprav je především to, že se staví na vlastních pozemcích, případně na pozemcích obcí, takže není třeba řešit výkupy či vynětí ze zemědělského půdního fondu.
Druhým případem, kdy se SPÚ setkává s rybníky je správa majetku. Zde se však při rekonstrukcích, případně legalizacích historických nádrží vyskytují zcela odlišné problémy.
Vývoj problematiky zadržení vody v krajině v pozemkových úpravách
V rámci realizací pozemkových úprav postaví SPÚ ročně asi 10 nádrží se stálým nadržením a 5 suchých nádrží o celkové výměře 12-15 ha. Plocha větších nádrží, kterých je asi 1/3 se pohybuje kolem 1,5-2 ha, výjimečně více. Většina nádrží je však menších než 1 ha. Po katastrofálních povodních v letech 1997 a 2002 byl společenský tlak na to, aby se stavěly suché nádrže, případně ochranné hráze a průlehy, které mají ochrannou funkci v krajině a nachází se zpravidla nad zastavěným územím. Vlivem extrémních výkyvů počasí v posledních letech, a především vzhledem k zvyšujícímu se suchu, se nyní obrací pozornost více k zadržení vody v krajině. Kromě projektů klasických rybníků se začínají objevovat projekty nádrží, které jsou tzv. multifunkční, tedy nejen, že mají nějaké stálé nadržení, ale i určitý prostor pro zachycení srážek a takže nabízí možnost se zachycenou vodou hospodařit. Toto řešení má samozřejmě svoje omezení, protože pokud přijdou dva extrémní deště za sebou a retenční prostor nebude prázdný, tak je ochranná funkce nádrže zanedbatelná a žádné další srážky již nezadrží. Problematika je tedy složitější, než by se na první pohled zdálo.
Priorita realizace staveb v krajině, které SPÚ řeší, je do značné míry závislá na nastavení dotačních programů. Vlastní rozpočet SPÚ je tak nízký, že zdaleka nedostačuje potřebám a využívání krajiny. Několik let je totiž prakticky stále stejný. Vzhledem k celkovému růstu cen pak zbývá na realizace prvků PSZ stále méně reálných finančních prostředků, přestože potřeba investic do krajiny stále roste.
Dotační programy minulých let (zejména Program rozvoje venkova – PRV) byly v rámci obnovy drobného hospodaření zaměřeny nejdříve na zpřístupnění krajiny. Původní cestní síť byla v rámci kolektivizace rozorána a mnohé stávající cesty zarostly, nebo nebyly přístupné. V polích na orné půdě se pak vyjížděly nové cesty, občas pro zpevnění zasypané stavebním odpadem či sutí a postupně docházelo k degradaci půdního profilu. Výstavbou a revitalizací polních cest tak tento stav napravujeme a pomáháme tím tolik potřebnému zpřístupnění krajiny.
Po zmíněných povodňových letech se zvýšily dotace na protipovodňová opatření, protierozní opatření, ochranné hráze a podobně. A v současné době tolik diskutovaného sucha vyvstávají nové požadavky na boj proti suchu a tím se do popředí dostávají dotační tituly na realizace nádrží potřebných pro zachycení vody, případně dalších vodohospodářských opatření.
Zvýšit zadržení vody v krajině je zajisté potřebný trend, neboť do republiky žádná voda kromě dešťové prakticky nepřitéká. Na srážkách jsme tedy bytostně závislí, je však třeba k tomuto problému přistupovat s rozumem. Občas se v médiích objevují názory, že je třeba přepracovat všechny projekty na realizace vodních nádrží tak, aby byly připraveny na klimatickou změnu, která bude po roce 2050. Bohužel tento názor je poněkud zavádějící, a to z několika úhlů. V současnosti žádný klimatolog nedokáže spolehlivě říci, jak to bude vypadat s klimatem za 30 let. Vzhledem k extrémům, které vykazuje počasí let minulých je problematický i výhled na 10 let. Nikdo tedy neví, jestli bude zima, nebo horko, sucho nebo povodně.
Dle historických pramenů, za poledních 930 let bylo celkem 96 let katastrofálně suchých – to je každý desátý rok. Menší, několikaletá sucha však byla daleko častější. Průměrně bylo za tu dobu 38 % suchých let, 37 % mokrých let a 25 % let normálních. Takže vlastně normální je, když je klima poněkud nenormální.
Pak vyvstává další otázka, co se by se mělo přepracovat. Ryze technická řešení jsou dána nejen přírodními zákony, ale i použitelnými materiály a technologiemi. Na to je navázána legislativa, normy, technologické listy a další. Zde asi žádný závratný posun nelze očekávat. Poslední nezanedbatelnou skutečností je i to, že projekty v současnosti zpracované a připravené k realizaci, jsou navázány na současný stav krajiny a na pozemky na kterých by se mělo stavět. Změna stavby by tedy logicky vedla k dalším zásahům do vlastnictví a do fungování krajiny tak, jak byla navržena v pozemkové úpravě. To by přineslo nejen další nejistotu ve vlastnických vztazích, ale i poměrně významné náklady na zajištění změny včetně dopadu do územního plánování a zejména ke snížení důvěry k pozemkovým úpravám jako celku.
Z uvedeného je zřejmé, že je třeba se zaměřit do budoucnosti a začít již od plánů společných zařízení v pozemkových úpravách. Zde nejdříve musí nastat posun v navrhování hospodaření s vodou v krajině. Lze samozřejmě ovlivnit, jaké projekty, jakých nádrží chceme do budoucna. To se následně musí promítnout do návodů a předpisů na provádění pozemkových úprav. S jistotou budeme potřebovat více pozemků a více financí na realizace. Pozitivní informací je, že na SPÚ vznikla pracovní skupina, která by měla nastavit určitá pravidla a parametry a ty promítnout do metodického návodu a do technických standardů na provádění pozemkových úprav. Základním podkladem by pak před započetím projekčních prací měla být studie odtokových poměrů v území, která vyšetří vodohospodářské podmínky území, posoudí mimo jiné transformaci a vodní bilanci a navrhne opatření sloužící jako podklad pro následnou realizaci PÚ. V neposlední řadě je pak třeba správně nastavit podmínky zadávacích řízení na vlastní realizační projekty, které se zadávají na výše uvedených podkladech.
Zdá se, že v budoucnu bude řešením budovat nejen nádrže multifunkční, kde bude dostatečný retenční a akumulační prostor, ale především bude třeba tvořit soustavy různých opatření, kde bude docházet k zachycení vody a kde bude prostor pro možné hospodaření s vodou. Otázkou pak samozřejmě je, jak a jestli jsme schopni s touto vodou nějak hospodařit. Způsobů, jak efektivně hospodařit s vodou v krajině je jistě daleko víc, například ovládáním melioračních soustav, závlah, revitalizací koryt vodních toků, ale to není předmětem mého příspěvku.
Jediné, co lze a co by se tedy mohlo změnit z hlediska budování nádrží je nový pohled na efektivitu a ekonomiku. Pravděpodobně budeme muset rezignovat na výši stávajících ukazatelů jako je cena 1 m3 zadržené vody nebo objemový ukazatel, neboť to znamená větší zábory půdy, nákladnější stavby, vyšší hráze, budování funkčních soustav, které budou zahrnovat více prvků kromě samotných nádrží apod.
Nový pohled bude mít také zásadní vliv na hospodářské a rekreační využití nádrží. Dále je samozřejmě třeba stanovit, jakou kvalitu vody upřednostňujeme a k čemu bude sloužit. Kupříkladu případná rybí osádka se bude muset v takových nádržích držet na výrazně nižší úrovni než u hospodářských rybníků. Do nákladů pak bude třeba započítat nejen vlastní výstavbu, ale i následný provoz včetně obsluhy a údržby nádrže, nebo soustavy. Bude se muset vyřešit kdo se o tyto soustavy bude starat a za kolik. To vše je velká výzva, která nyní stojí před Ministerstvem zemědělství, Státním pozemkovým úřadem a před pozemkovými úpravami jako celkem.
Správa a údržba rybníků SPÚ
SPÚ se rovněž věnuje správě rybníků. Celkově evidujeme v příslušnosti hospodařit SPÚ asi 450 různých nádrží. Část se dostala do majetku v rámci sloučení Pozemkových úřadů a Pozemkového fondu (PF), část po bývalé Vodohospodářské správě (VHS). Zatímco rybníky po VHS v počtu 13 sloužily a slouží především k závlahám, a tedy se o ně nájemci, nebo odbor VHS starají, rybníky, které přešly na SPÚ v rámci majetku státu z PF mají situaci daleko složitější. Většina rybníků (konkrétně 333) je pronajata, a údržba a provoz rybníka je zpravidla smluvně vázána na nájemce. Ve správě má však SPÚ rovněž více jak stovku rybníků, o které nemá nikdo žádný zájem a jejich stav, náklady na opravy a případná údržba je často nad momentální finanční a organizační síly úřadu. Nicméně i zde je v posledních letech znát posun a probíhá snaha o nějaké řešení. V závislosti na přiděleném množství finančních prostředků SPÚ některé rybníky rekonstruuje, jiné ve spolupráci s vodoprávními úřady a orgány životního prostředí postupně ruší. Mezi těmi nepronajatými se totiž vyskytují tzv. vodní plochy, které vlastně už ani vodní plochou nejsou. Jsou to různé zanesené a zarostlé rybníčky, mnohdy bez ovládacích prvků, se zhroucenou hrází, bez vody nebo stálého přítoku a podobně. Nezřídka se také stává, že odbory životního prostředí odmítají dát souhlas s rekonstrukcí, neboť v místech bývalých rybníčků se v průběhu let vytvořila různá mokřadní společenstva, biologicky a v krajině více hodnotnější než rybník.
Další skutečností je pozorovatelné vysychání krajiny. Kromě samotného klimatu je to i dědictví dob minulých, kdy se někdy až bezhlavě odvodňovalo. Máme případy nádrží, kde je funkční hráz, jakýsi bezpečnostní přeliv, na pobřežní vegetaci je vidět, že byla omývána vodou, ale v zátopě není nikde ani kapka. A to i přesto, že ještě v roce 2015 byla v rybníku voda. Taková díla je vhodnější jako vodní plochu neevidovat a zajistit její využívání jiným způsobem.
