Hostín se o biokoridory vzorně stará
Dva nové biokoridory mají v Hostíně. Tahle obec se nachází asi devět kilometrů východně od Mělníka ve Středočeském kraji. Žije zde 314 obyvatel a první písemná zmínka o ní pochází z roku 1345. Starostou je Jan Špitko. Společná zařízení v Hostíně byla dokončena v roce 2015. Tomu předcházely komplexní pozemkové úpravy, které byly zahájeny v roce 2012. A tehdy šlo o iniciativu Státního pozemkového úřadu.
„Já jsem tenkrát říkal, že si přeji postavit dvě cesty a vysadit biokoridory. V rámci pozemkových úprav byly například sceleny pozemky, které měli majitelé rozdrobené na více místech. A nové cesty také pomohly vyřešit problém s přístupem k některým parcelám,“ říká starosta.
Katastrální mapa v Hostíně pocházela ještě z dob Marie Terezie. V rámci pozemkových úprav tedy došlo k digitalizaci map katastru v okolí obce a nyní se dokončuje digitalizace zastavěných území. „Kromě toho byly v rámci příprav společných zařízení vyprojektovány požadované biokoridory. Ty jsou vysázeny například podél cest, které původně měly vzniknout jako jediné společné zařízení. Státní pozemkový úřad nám v tomto směru vyšel vstříc. Na základě našeho požadavku nejprve vznikl jednoduchý nákres toho, jak mají být jednotlivé lesní celky pomocí biokoridorů propojené. A v rámci pozemkových úprav se samozřejmě vyčlenila půda nejen na cesty, ale i pro tyto biokoridory, protože vše jednoduše musí mít svou vymezenou plochu,“ popisuje starosta.
Třešňová alej
Výstavba cest měla pro Hostín velký význam. Komunikace HC2 je z asfaltu, ale kromě předpokládaného zemědělského využití začala fungovat také například jako promenáda, kde lidé jezdí i na kole či s kočárky. „Podařilo se nám zkulturnit i třešňovou alej. Biokoridory zase slouží také pro migraci zvěře. Od základů nová cesta měří zhruba dva kilometry. Kromě toho jsme některé starší cesty trochu srovnali a opravili. Biokoridory jsou přitom téměř stejně dlouhé jako nové cesty a ty lemují vždy jen z jedné strany,“ říká Špitko. Vysázeny jsou v nich ptáčnice, lípy, buky a duby. „Jsou to tedy dřeviny, které sem patří. Cesty jsou široké 3,5 metru, biokoridor má v některých místech 1,5 metru, někde i celých osm metrů šířky. Stromy jsou nyní vysoké zhruba tři metry,“ dodává starosta.
Cesty díky biokoridorům získaly atmosféru parku, i když starosta skromně tvrdí, že použít takové označení by se zdráhal. A jedinou trochu menší vadou na kráse je, že pět let musí být stromy oplocené. „Za dva roky ty ploty sundáme. Oplocenky tam nemáme náhodou, trápili nás daňci a ochrana pomocí obvyklých plastových rukavic nám nebyla vůbec nic platná,“ říká Špitko a dodává, „na jedné straně cest je biokoridor a na té druhé zrovna v těchto dnech sázíme třešně. Půjde tak o celou alej. Asi 58 stromů jsme vysázeli jako ovocný sad a je to taková pěkná promenádní zóna. Ovocné stromy je nutné zalévat. V biokoridorech se zase dvakrát ročně seká tráva. Povinností, která vyplývá z takzvané udržitelnosti projektu, je sekat alespoň jednou ročně. Já jen doufám, že až se starostováním skončím, přijde někdo, kdo zajistí sekání i později.“
Mizí cibule
Třešně obec sází v místě staré třešňové aleje, kde staré stromy odcházejí. „Ty se snažíme postupně nahrazovat novějšími. Nové stromy sázíme i do mezer k těm starým.“
Na přínos společných zařízení se starosta dívá realisticky. Vybudování cest podle něj tak zásadní význam pro velké zemědělce nemělo: „Těm je to jedno, protože projedou všude. Spíš jde o ty menší. Pokud mají někde jen osamocené políčko, je pro ně daleko složitější se k němu dostávat. Asfaltová cesta je v takovém případě velice vítaná. Ale dalo by se říci, že asfaltky mají i své nevýhody – dříve se totiž zemědělci nemuseli tak bát o svou úrodu, ale to se změnilo. Stává se například, že jednoduše část úrody cibule zmizí, protože k polím se snadněji dostanou i různí nenechavci.“
