Polní cesty zkracují vzdálenosti. Ale nejen to
Dostat se s traktorem na pole může být někde problém. Když je například na pozemek přístup přes cizí parcely a jejich majitelé nejsou přesunům zemědělské techniky příliš nakloněni. Další svízel je, když cesty nejsou zpevněné a technika se musí prodírat bahnem, které se roznáší v hlubokém dezénu traktorových kol široko daleko i na vyasfaltované vozovky. Všechny uvedené problémy pomáhá řešit Státní pozemkový úřad (SPÚ).
V rámci komplexních pozemkových úprav a následné výstavby takzvaných společných zařízení řeší SPÚ kromě například protipovodňových opatření, větrolamů nebo biokoridorů právě i polní cesty. Po dokončení bývají společná zařízení předána do správy jednotlivým obcím. Cílem pozemkových úprav také je, aby každý pozemek byl přístupný z veřejné cesty. Jestliže tato možnost v krajním případě není, u pozemků, přes které je nutné k těm dalším přistupovat, se na katastru alespoň zapisuje věcné břemeno práva průchodu a průjezdu. Jedině jasně danými pravidly je možné zabránit různým zbytečným sousedským sporům.
I polňačky mají ČSN
Polní cesty spadají do kategorie takzvaných účelových komunikací, a i když by se mohlo zdát, že jsou okrajovým tématem, mají u nás dokonce vlastní normy. Jde například o ČSN 73 6109, která přesně určuje všechny parametry, které by polní cesta měla splňovat. Existuje také Katalog vozovek polních cest. I tento obor projektování a výstavby prochází jakýmsi vývojem a katalog byl několikrát aktualizován. V uplynulých letech byla například zařazena možnost výstavby takzvaných kolejových cest, které šetří náklady na materiál. Není totiž vždy nutné zaplňovat prostředek vozovky, stačí zpevnění prostoru pod koly traktorů a další mechanizace. Katalog vozovek polních cest je přitom doporučeným podkladovým materiálem projektantů společných zařízení v rámci pozemkových úprav.
V katalogu je mimo jiné definováno, jaké povrchové úpravy mohou mít účelové komunikace. Používá se například cementobeton, asfalt, dláždění či nestmelené kamenivo a R-materiál. Důležité také je, na jaké zatížení je cesta stavěná, kde se staví a jaké je v místě podloží. Třeba v oblastech, kde se pěstuje řepa, jsou nároky na zatížení větší, cesty musejí odolávat těžkým náklaďákům naloženým sklizní s velkou hmotností. Všechny polní cesty se dnes staví tak, aby vydržely alespoň dvě desetiletí.
Řada polních cest je dnes z asfaltu a kromě přístupu zemědělců mohou sloužit také jako stezky pro cyklisty nebo in-line bruslaře. Kvalitní polní cesty zkracují spojení mezi jednotlivými obcemi, cestu dětem do školy a lidem do obchodu či k lékaři. Neméně významný je rychlejší přístup integrovaného záchranného systému na odlehlejší místa v případě různých neočekávaných událostí.
První cesty
- Nejstarší důkaz o tom, že na území ČR existovaly nějaké cesty, je starý asi 25 000 let a jde o mapu vyrytou na mamutím klu nalezeném v Dolních Věstonicích.
- Nejstarší opravdový nález zbytku cesty je 5 metrů široká „komunikace“ z Líšně u Brna přibližně ze 7. stol. př. n. l. Na Pražském hradě byla nalezena cesta zpevněná trámy, která je z 10. století.
- Výraznějšímu rozvoji sítě cest bránily hlavně husté lesy – ty ještě v 9. a 10. století zabíraly 80 procent území a cesty se musely náročně prosekávat. Ale to ani nebylo moc vítané, protože lesy bránily vstupům cizích vojsk na naše území – ještě v roce 1221 král Přemysl Otakar I. výnosem kácení lesů pro budování cest zakazoval.
