První pozemkové úpravy známe už ze starověku
Pozemková úprava je zjednodušeně každý lidský zásah do krajiny, který přímo nesouvisí s existenčními důvody, ale napomáhá k vytvoření a uspořádání vztahů vlastníků zemědělské a lesnické půdy. Budování společných zařízení vede k uspokojování potřeb společnosti a k ekonomickému zisku. Kdo pozemkové úpravy vymyslel? Kde hledat jejich předchůdce? Jak se vyvíjely ve světě i u nás? Na to si postupně odpovíme v seriálu o historii pozemkových úprav.
První zmínky o pozemkových úpravách souvisí s dějinami zeměměřičství a najdeme je už ve starém Egyptě. Avšak první doklady o technickém uspořádání půdy se dochovaly z období starověkého Říma. Území, které zabral Řím, se stalo majetkem římského státu. Třetinu ze zabraného území použili ke kolonizačním účelům a zbytek zůstával původním obyvatelům. Na půdě zabrané pro vojenské účely nebylo povoleno soukromé vlastnictví.
Dělení půdy
Císař Říše římské Augustus nechal v roce 27 př. n. l. zařadit zeměměřiče do státní správy. Takzvaní agrimensores (ager = pole) měli na starosti měření zemědělských pozemků, cest a sídel. Finitores (fines = hranice) prováděli vytyčování pozemkových hranic. Při rozdělování nově kolonizovaných pozemků používali základní jednotku actus. Což byla míra jednak délková (35,479 metru) a označovala délku polní brázdy, jednak míra plošná, která pracovala se čtvercem o straně 1 actus (1261,7 m²). Iugerum označovalo spojení dvou actů a potřebovali byste celý den, abyste tuto plochu zorali s jedním spřežením. Heredium vzniklo spojením dvou iugerií a označovalo asi půl hektaru. Sto heredií představovalo soubor pozemků zvaný centurie. Ty vznikly tak, že se ve středu území zvolily dvě kolmé přímky (osy), od kterých se následně území rozdělovalo z praktických důvodů na čtverce. Pozemky se totiž obdělávaly rádlem. Jedna centurie měla 50,5 aru a byla rozdělena mezi zhruba sto mužů.
Informace v hlíně
Uvnitř centurií byly soukromé cesty a mezi jednotlivými centuriemi zase naopak cesty veřejné. O zájemcích uvnitř centurií se rozhodovalo losováním a v úvahu se brala i kvalita půdy. Hranice určovalo umístění mezníků. Veškerá římská půda se dělila na půdu nezaměřenou s přirozenými hranicemi, dále na půdu zaměřenou po vnějších hranicích, ale nepřidělenou a třetí kategorií byla půda vyměřená a rozdělená. Ta se přidělovala osídlencům, veteránům, pronajímala se nebo prodávala do soukromého vlastnictví. Často byla při vytyčování pořízena i dokumentace s popisem, jménem majitele, výměrou, umístěním cest, řek atd. Jednu kopii této dokumentace předávali archivu do Říma. Tyto plánky se zaznamenávaly na uhnětené tabulky, které se potom sušily na slunci a vypalovaly v peci. Díky tomu se uchovaly až do dnešní doby a slouží jako zdroj cenných informací. A proto víme o prvních pozemkových úpravách.
Foto: Profimedia.cz
